Epilog
Co říci závěrem příběhu, který si napsali hráči sami? Snad jen ukázat všem, čeho postavy docílily svou vlastní snahou a pílí ve hře. Uzavřít věci otevřené a snad odpovědět na otázky nevyřčené. Avšak správný příběh by neměl ukončovat, ale pouze ukázat směr, kterým se linky světa vydaly. A o to se zde pokusíme, ukázat směr.
Kapitola 1.-Noxové
Také se několikrát zapojili do dění v osadě a díky svým schopnostem učinili neviditelným jak ovládací panel brány, tak třeba velitelku stráží, která se dostala do nesnází. Díky své píli dostali brzy i přístup do prastarých archivů, kde získali své informace a zabránili spuštění ničivé zbraně, která by způsobila zničení Polarisu. Vstup do budovy poté moudře zakódovali a zamaskovali svými schopnostmi tak, aby se dovnitř už nikdy nikdo nedostal. Při odchodu z Polarisu s sebou vzali i zbývající členy SG týmu a několik vesničanů, kteří již neviděli smysl v tom zůstávat na Polarisu a raději chtěli někam, kam ruka Perunova nedosáhne.
Noxové měli na Polarisu svou vědeckou výpravu a malou osadu. Vědecká výprava měla své úkoly jasně dané. Zajistit bezpečí sobě a všem živým bytostem, zjistit vše o rase Bree, která zanikla před 600 lety, a získat palivo do své lodi, aby se mohli bezpečně vrátit na svou planetu Gaia, ideálně s celou osadou. Noxům se přes celou dobu dařilo udržovat rovnováhu života, a dokonce pomohli několika vážně nemocným jedincům s jejich problémem.
Všichni tak lodí vycestovali na planetu Gaia, kde se vesničané rozhodli zůstat a žít v míru. Některým však život v oddělení od ostatních lidí připadal zvláštní, a tak se po čase rozhodli požádat Noxy o přenesení zpět na Polaris, nebo třeba na Tauri. Ale byli i tací, kteří se pokusili žít s Noxy a uspěli. Zbytek SG týmu pod vedením Poručíka Slatera zamířil díky získanému kódovacímu zařízení k Iris, přímou cestou domů. Tam je čekal příjemně překvapený generál Hammond a spousta plácání po ramenou. V tu chvíli ještě ani netušili, co se stalo s druhou částí SG 18. Echo a Alin přinesly na Gaiu vše, co mohly.
Obě Noxy si vydobyly značné uznání od starších a obdiv u mladších Noxů. Obě ale věděly, že nechtějí strávit svůj život pouze na jednom místě, a vnitřně toužily objevovat a pomáhat. Na Polarisu viděly i nespravedlnost a zlo, kterého jsou lidé schopni. Ne všechno zlo pochází od Goa’uldů. A tak obě nerozlučně číhaly na další příležitost, která by je mohla poslat na výpravu z jejich domovské planety Gaia – objevovat a snad i pomáhat. Mila se rozhodla zůstat na Polarisu a dohlédnout na bezpečí archivu Bree. Než se však stačila rozkoukat, v osadě se strhla mela způsobena Perunovými Jaffy, kteří místní nemilosrdně povraždili nebo vyhnali. Mila dokázala jen tak tak zachránit velitelku milice Luis před jasnou popravou z ruk mstící se Inkvizice. Sama již však neměla dost sil, aby pomohla všem trpícím. Ten den mnoho lidí opravdu zahynulo a Mila s tím nemohla sama nic dělat. Nikdy ji to ale nezlomilo. Po prvotním masakru dokázala zachránit ještě pár jedinců, ač tedy její léčivé schopnosti již nebyly v některých případech dostačující. Zůstala na své neviditelné osadě sama a občas vyrazila do nově vznikající Perunovy osady, aby tam hledala hřejivý kontakt s živými bytostmi. Někteří ji nazývali čarodějnicí, jiní se jí báli. Byli ovšem i tací, kteří projevili zájem o učení přírody. Miliným údělem se tedy stala starost o ty, kdo o její snahu stojí.
Kapitola 2. – Milice Osady
Milice si vedla velice dobře. Jejich cílem bylo nenápadně opustit osadu, nejlépe tak, aby si toho nikdo nevšiml a nikdo nedošel k úhoně. Luis samozřejmě cítila tlaky ze strany starosty, a dělala vše, co mohla, aby nasbírala materiál pro převozníky přes moře pro sebe a všechny své muže. Věci se začaly komplikovat ve chvíli, kdy Inkvizice několikrát obvinila Luis z kacířství a pokusila se jí zbavit, ač neúspěšně. Bohužel někteří její muži takové štěstí neměli. Někteří byli napadeni Goa’uldem, jiní zastřeleni při vyklízení vesnice Perunovými Jaffy. Luis nicméně přežila díky pomoci Noxů a prchla daleko od tohoto prokletého místa, do vsí za moře. Ale nebyla na to sama, po jejím boku kráčel věrný Oliwer, kterému se také podařilo nějakým způsobem uprchnout jen se zraněním. Naděje na normální život kazil jen ten bolestivý fakt, že se bylo třeba neustále ohlížet, Inkvizice totiž nezapomíná a Perun už vůbec ne.
Kapitola 3. – Osada
I přes nelibost samotného Peruna se vzhledem nové Perunovy svatyně vznikla hezká řádka budov, a vesničané se vyznamenali. Nicméně i mezi nimi se našlo pár jedinců, kteří měli své vlastní záměry. Tím je samozřejmě myšlena smrt starosty Salazara/Dyje a následný útěk Eliota do základny Whisky, což by asi nebyl takový problém, kdyby s sebou nevzal celou “kasu” vesnice. Jako by to nestačilo, tak se ukázalo, že jistý Robert Chmel není jen Chmel, ale je Goa’uldem Radegastem. Ten, jak se zdálo, měl prsty skoro ve všem, co se s vesnicí dělo, a je dost možné, že jeho plány nebyly úplně mírumilovné. Po tom všem panoval ve vesnici chaos, který několikrát vyústil v krvavé rebelie.
Ti, kteří zůstali ve vsi, doufali, že se zjeví sám Perun, že zvolí nového vůdce a nechá vesničany pokračovat tak, jak tomu bylo doposud. Bohužel se Perun dozvěděl o mnoha zlech, která se ve vsi děla, a rozhodl se místní rozehnat a vybudovat ves znovu, tentokrát pod přímým dohledem svých Jaffů. Vedl ho k tomu především fakt, že se vesnice několikrát pokusila zabít Inkvizici, což se dokonce jednou podařilo.
Pyragost se vrátil zpět do Jaranu a okamžitě začal osnovat pomstu všem, kteří prchli z vesnice. Samotný Perun jej vyhnal za jeho neschopnost, a tak zasvětil zbytek svého života pomstě těm, kteří jeho pád v očích Peruna způsobili. Novým hlavním Inkvizitorem vesnice se stal Kosma. Brzy dostal i čerstvé posily, jak z měst, tak z řad Perunových Jaffů. Vesnice byla opět zbudována a osídlena. Někdy dobrovolně, s vidinou Perunovy přízně a bohatství, někdy nedobrovolně. Inkvizitor Vash dostal za úkol, aby proud nových pracovníků z okolních měst nikdy neustál. Život ve vsi byl spojen s tvrdou dřinou a nekonečnou těžbou naquadahu. Už to neměla být výkladní skříň Polarisu, ale pracovní tábor. Nikdo nebyl ušetřen služby v dole, dokonce ani starý kovář Ruda, který si celou dobu myslel, že se na něj zapomnělo.
Vesnice od počátku procházela sérií krizí. Salazar, nebo lépe řečeno tou dobou Goa’uld Dyj, schraňoval veškeré bohatství vesnice pro svůj účel. Místostarosta Eliot se snažil dělat – no, vlastně nic. Luis z milice se také starala spíše o své záležitosti. Zlobraxe zajímala pouze těžba Naquadahu. Inkvizice bývala spíš na obtíž, a tak stavba vesnice byla v režii těch nejobyčejnějších vesničanů. Nebylo to snadné. Surovin bylo potřeba mnoho a nástrojů bylo málo. Když se ovšem podařilo zbudovat nový vchod do Naquadahové štoly, věci se začaly zlepšovat.
Někteří vesničani pochopili, že se ve vsi nic dobrého nechystá, a tak raději přijali nataženou přátelskou náruč Noxů a prchli s nimi na planetu Gaia, kde začali nové životy. Bez Peruna, bez Inkvizice, život v harmonii s přírodou. Některým se to samozřejmě časem “zajedlo” a touha žít normálním životem po boku ostatních lidí převážila. Holt hospodu moštem nenahradíš, a tak se někteří po čase vrátili zpět na Polaris, kde je Noxové vysadili přímo v Jaranu. Nicméně ti, kteří zůstali na Gaii, žili dlouhý a dobrý život po boků Noxů, kteří je učili svým zvyklostem.
Ani Perun nedokázal ochránit všechny své ovečky a posluhovače. Sarkofág na jeho lodi pracoval nepřetržitě, aby mohli být opět oživeni ti, kdož Perunovy sloužili. Jeho muži po té vtrhli do vsi a zastřelili všechny, kteří kladli odpor. Po jejich boku stál znetvořený Inkvizitor Pyragost, zmrzačený Kosma a Vash. Někteří vesničani prchli a zachránili si své životy, jiní tolik štěstí neměli. Inkvizice si brousila zuby na velitelku Louis Brownovou, ale ta jim díky poslední místní Noxe Mile unikla.
Kapitola 4. – Zlobrax
Přes všechny komplikace dokázal Zlobrax vycvičit jednoho adepta a nechat jej posvátně povýšit do řad Jaffů, a to se vším, co k tomu náleží. Razor se tedy stal novým Jaffou. Společně se Zlobraxem se zasadili o vyhnání vzpurných vesničanů a budování nové vsi. Poté byli Zlobrax a jeho osobní Jaffa Razor povoláni zpět na Perunovu loď, aby se dozvěděli o nové misi, kterou pro ně jejich bůh má. A že to bude kus pořádné dřiny.
Zlobrax a jeho odvedenci se po celou dobu snažili udržet ve vsi řád. Bohužel jich nikdy nebylo dost a ne se všemi odvedenci bylo vše v pořádku. Někteří se stali cílem vesnického řádění, jiní zase sami způsobovali Zlobraxovi starosti tím, že útočili na ostatní (ač tedy v některých případech nedobrovolně). Zlobrax se neustále potýkal s nedostatky mužů a vybavení. I tak to ale byl právě Zlobrax, kdo hrdě stál a hájil Perunovu vizi v osadě.
Kapitola 5. – SG-18
Major Heise se společně se svou půlkou týmu a Eliotem z vesnice rozhodl vydat domů hned i přes to, že neměli dekódovací zařízení k Iris. Jejich plánem bylo podniknout několik skoků po známých planetách a doufat, že se podaří navázat dobré spojení buď s velitelstvím, anebo s některým jiným SG týmem. Bohužel, jak to bývá, nic není takové, jak si jeden zamane, a tak se skákání z planet na planety protáhlo na dva týdny dlouhé dobrodružství. Tým musel několikrát uklidňovat Eliota, který si očividně takové dobrodružství ani ve snu nepředstavoval. Nakonec se však Majoru Heisovi podařilo doskákat na planetu Abydos, odkud znal přesnou adresu na Zemi. Po delší komunikaci velitelství vyslalo tým SG -12 společně s poručíkem Slaterem ze skupiny, kterou nechali na Polarisu.
Druhá skupina SG-18 zůstala na Polarisu. Jejich cílem bylo vyřešení několika osobních záležitostí a uzavření několika důležitých otázek. S pomocí Noxů se poručík Slater dostal do ovládacího střediska/archivu předchozí civilizace, kde se dozvěděl o mocné zbrani, která by mohla vyřešit spoustu starostí, ale taky jich spoustu přidat. Rozhodnutí “nechat archiv raději zmizet” nebylo těžké. Díky vesničanům a Noxům poté obdrželi dekódovací zařízení k Iris, díky kterému by mohli jít přímou cestou domů na Zemi. Dr. Hallová poté domluvila bezpečnější odlet z Polarisu lodí Noxů. Ti souhlasili i díky vzájemné spolupráci při řešení prastarých textů a přivezli skupinu na domovskou planetu Noxů, Gaiu. Poté aktivovali Hvězdnou bránu přímo na Zemi. Stačilo zadat kód, aby se otevřela Iris, a skupina se ocitla doma s příběhem, který stál za vyprávění.
Sg tým to neměl snadné. Nejen, že měli starosti se svou základnou, ještě se museli vypořádat s neznámem a posléze chaosem na planetě Polaris. Naštěstí Jaffové nečekali na každém kroku a častěji působili starosti smečky hladových psů a nedůvěřiví vesničané. I přesto se nakonec podařilo zajistit dost surovin k otevření důležitého skladu a zajištění naquadahového reaktoru, díky kterému mohli opustit zdemolovanou základnu Whiskey. Někteří členové SG-18 ale stále cítili, že jejich práce na Polarisu ještě neskončila. SG-18 se tedy rozdělila na dva celky. V jednom byli ti, kteří se vrátili zpět na Polaris, a ve druhém ti, kteří se rozhodli několika skoky po známých planetách pro návrat domů.
Po návratu domů byli někteří členové SG-18 přeřazeni do jiných týmů, jiní naopak zařazeni do laboratoří a výzkumu. Pro Majora Heiseho to byla poslední mise mimo planetu Zemi a byl za to vlastně rád, nicméně zůstal ve službách SGC jako velitel bezpečnosti na patrech 5-12 . Velení SG-18 připadlo Majoru Mayovi. Eliot, který vlastně ani nevěděl, co se mu to stalo a co má dělat, byl zařazen do programu, kdy pro něj byla vybírána nejlepší planeta, kde by se mohl zařadit mezi místní. Nikdy neviděl Slunce Země, nebylo mu to z bezpečnostních důvodů dovoleno. Nicméně, byl to Eliot, a tak si brzy na nicnedělání na základně zvykl a poprvé v životě se cítil jako král.
Stargate Larp 