“Stařešino!” zaznělo od mladého lovce. “Pane, první provizorní stavby stojí, ale musím vyjádřit své obavy, pane.” “Co tě trápí mladý Franne?” odpověděl letitý stařešina, nejevíce příliš zájmu o mladíkovy výtky. “Pane, někteří muže jsou velice znepokojeni, že stavíme novou ves tak blízko Chappa’ai.” Franne se nespokojeně ošil, při tom jak sám musel říct název obřího kamenného kruhu stojícím v nedalekém městě. Myslel si, že to místo je prokleté, každý si to myslel. A příběhy kolující o tom místě a jeho blízkém okolí to neulehčovaly. “Franne, není se čeho obávat, jak dobře víš, náš dobrý bůh Perun si přál, abychom byli blíže jeho božskému úmyslu a kdo jsme my, abychom takovému přání nevyslyšeli. Víš přece dobře, jak skončil poslední starosta a jeho ochranka? Při tom stačilo pouze naslouchat svému moudrému rádci, jenž slyší vůli boží.” Stařešina si dal velice záležet aby poslední část zněla co nejprůbojněji, né že by to mladý lovec potřeboval zdůraznit. Po té obrátil své oči k nebi a v gestu oddanosti se lehce uklonil. “I ty přeci musíš vidět ty tři hvězdy, přímo nad našimi hlavami, které se za celou noc jako jediné nepohnou. To je on, náš Perun, jenž dlí nad našimi osudy a záleží mu na nás.” Franne se nehodlal ze stařešinou přetahovat o pravdu a tak lehce couvnul. Stařešina byl velice zapálený do své víry, o tom nikdy nebylo pochyb. Ale stavba nového osídlení, tak daleko od ostatních vsí a ještě k tomu na půdě tak prokleté, přinášela své nezodpovězené otázky. A věci byli čím dál tím podivnější. Stařešina popošel ke svému stolu, kde ležela jeho s půli snězená večeře a věc, kterou lovci našli nedaleko Nakadahových dolů. Věc, kterou nikdo nikdy neviděl. Zvláštní železná věc, vypadající jako dvě šišky spojené k sobě vytvořené z hladkého kovu, mající na sobě zvláštní nápisy, kterým nikdo nerozumí. Stařešina se k ní natáhnul a potěžkal si jí v jedné ruce. “Našli lovci víc takových věcí ?” zeptal se po chvíli ticha. “Ne, pane. Našel se jen ten kousek podivné zelené látky a spousta krve. Nic víc.” Franne byl rád, že u toho nebyl, jeho kamarád Pascal mu místo nálezu popsal jako spáleniště a krvavou lázeň. To rozhodně nebylo nic pro něj. Lovit vysokou v klidném lese je jedna věc, ale vidět místo, kde byla zmasakrovana nějaká jiná lidem podobná bytost? Možná Únas? Ale od těch byl už delší dobu klid. Franne se začal ztrácet ve vlastních myšlenkách a především tedy obavách. Než se ovšem stačil vzpamatovat začalo se ozývat volání. Musel to být jeden z lovců, jenž měl hledat další podivné věci. Běžel přítmím pochodní přímo ke Stařešinový.  “Pane, Pane.” lapal po dechu lovec. “Pane viděl jsem jak Chappa’ai ožila, pané!” Lovec byl strachem bez sebe, to bylo na první pohled jasné. Stařešina si ho podiveně prohlížel, ale ještě než stačil něco říct ozval se voják na hlídce, že se blíží světla. Celý tábor byl i přes pokročilou noční hodinu na nohách. Franne se držel za Stařešinou, který se nebojácně vydal vstříc návštěvníkům. Ve vzduchu cítil zvláštní napětí, které nikdy dřív nepocítil. Světla která vycházela od návštěvníků byla ostrá, nemohl to být oheň, to v žádném případě. Franne si kryl oči před světlem, snažíc se aspoň vidět pod své vlastní nohy. V tom však narazil do něčeho tvrdého, někoho a upadl na zem. Před ním se tyčila velká postava oblečená v kovu, která měla hlavu dračí. Franne měl co dělat aby v sobě udržel veškeré tekutiny. Chvíli mu trvalo, něž si uvědomil, že hlava toho tvora je hlavou Bleskového orla, jenž zdobil jejich kostel doma ve vsi. Za postavou se z noci vynořili další dva a první z nich Franna udeřil nějakou divnou dlouhou tyčí do břicha. Ucítil bolest, která mu vyrazila dech. Na rtech mu uvízla železitá chuť krve. “Neubližuj mu můj pane, je to jen hloupý mladík.” ozval se hlas Stařešiny. “Salazare, můj věrný služebníku.” ozval se nelidský hlas někde zpoza goril s ptačíma hlavama. “Sestoupil jsem zde k tobě, abych se ujistil, že svému slibu dostojíš a že bude dosaženo božího plánu.” Stařešina sebou plácl na zem jako hromada brambor, škrábajíc se po čtyřech ke svému božstvu. Byl to vlastně komický pohled, vždy tak sebevědomí a přísný Salazar se Frannovi rozpadl před očima. Proměnil se v zvláštní brebentící, koktající hmotu. Frann by se i zasmál, kdyby ho tak nebolelo břicho a tak jen nehybně sledoval výjev před sebou. Ze světla vyklouzl mladý muž, oděný do blesků, na rukou měl zlata tolik, že by se za něj dalo žít tisíc let. Kolem hlavy mu létaly jiskřičky v jeho masivním límci. Dokoce i jeho oči v sobě ukrývali bouři a blesky. Perun to byl, bez pochyb. Frann se ani nevydržel koukat dlouho a musel sklonit svůj zrak. Perun se zastavil a na zem položil zvláštní předmět, který během mrknutí oka udělal z noci den. Zázrak!!!! Každý kdo u toho byl, oněměl. Tedy krom ptačích mužů a Peruna sama. Ten očividně měl na srdci více než-li krátkou průpovídku. Konec konců, kdy že to sestoupil Perun ke svým ovečkám naposled ? Frann si najednou uvědomil že je přímo u historické chvíle, možná té největší vůbec. Bůh sestoupil a stál ani né pět metrů od něj. “Salazáre, slíbil jsi mě, že obnovíš těžbu v dolech a dodáš veškerý natěžený nakadah k Chappa’ai. Ale vidím, že těžba zatím neprobíhá.” Zablískal očima Perun. “Můj drahý pane,” kvičel Stařešina jako vyděšené podsvinče.” Můj pane, důl jsme odhalili, ale muži mají strach, že pokud budou těžit onemocní. Na víc město není ani zdaleka ….” “Ticho!” zahřměl Perun tak, že v každém muži muselo srdce poskočit. “Zadal jsem ti jediný úkol a ty ho nejsi schopen splnit, na co je Bohu takový služebník?” otázal se Perun a pohlédl na své Ptačí muže. “Ale jak jistě všichni víte, jsem velice shovívavý bůh, a pro to vám dám ještě jednu šanci. Ba co více, dám vám lék proti té nemoci a příslib velkých darů pro ty, kdož se v naší věci vyvine úsilí hodné svého Boha Peruna!” S tím jedna z goril odložil dřevěnou bedničku, v které byly úhledně naskládané lahvičky. “Očekávám, že mne dodávku nakadahu dovezete k Chappa’ai do konce týdne. Pokud né, ukážu vám svou stinnou stránku.” Zazněla Perunova výhružka a nikdo nepochyboval, že jí myslí vážně. Perun se pak napřímil a svým blesky naplněným pohledem probodl každého s přítomných až jeho pohled ustanul na Frannovy. “Jak se jmenuješ, mladíků?” zahřměl dotaz. Frenn nevěděl zda má odpovědět, nevěděl v tů chvíli vůbec nic. “Je to Frann, syn Abrahamův, můj pane.” zaskuhral Stařešina za mladíka. Bůh přistoupil až k Frannovy a chytl jej za bradu, pilně si jej prohlížejíc. Byl to zvláštní a nepříjemný pohled plný opovržení, znechucení, zloby, ale pod tím vším dobře skrytého zájmu. Frannovy přišlo, že to trvá snad dva věky, než se Perun konečně odvrátil a pustil mladíkovu bradu. “Nyní odcházím a beru si sebou i své denní světlo.” zahřměl nesmlouvavě Perun. “Nebojte se však, za chvíli vám jej navrátím tak, jak jste na něj zvyklí. Taková je má dobrota. Ale nic není zadarmo, beru si tohoto mladíka na svá nebesa.” Zazněl Perunův nelidský hlas a prstem ukázal na Franna. Ten jen vytřeštil oči. Nevěděl, jestli má utéct, nebo jestli se má rozplakat. Pohlédl na Stařešinu ale ten jen vážně přikývl k souhlasu. Pak zmizelo denní světlo a nastala tma. Než se Frann stačil vzpamatovat, chytli ho dva ptačí muži a začali ho vléct k lesu. Každý z nich měl malé světélko svítící na cestu. Všichni se pohybovali jako by snad ani nebyli lidé. Frana drželi, jako by snad ani nevážil nic. Frann tajně doufal, že jej vysvobodí, ale za sebou slyšel jen lamentění a užasle vzdechy. Nechtěl nikdy pryč, nechtěl ani na nebesa, vždyť byl tak mladý. Po chvíli jej odvlekli k velkému kamennému kruhu. Perun přistoupil k podivné soše a začal cvakat po různých znacích. Gorily Franna pevně držely. Když se objevila uprostřed kruhu obří vodní hladina s Gejzírem uprostřed, už to Frann nevydržel a pod náporem děsivých zážitků omdlel……